DENÍK ŠÍLENÉ MANŽELKY

Autor: Irena Obermannová (*17.4.1962)
Vydali: Eroika a Knižní klub, 1998

Děj:

Příběh tohoto částečně autobiografického románu má poměrně fádní zápletku: Xénie, hlavní postava knihy, vypráví o svém manželství, které se jí nedávno rozapadlo a ona zůstala sama se dvěma malými dcerami, Justýnou a Kristýnou. Manžel Petr jí opustil kvůli mladší ženě a Xénie to nesla dost těžce.

Potud je to příběh jako z hloupé červené knihovny, ale styl psaní Ireny Obermannové a hlavně dobové pozadí, na kterém se vše odehrálo, udělali z této knížky poměrně zajímavou podívanou do autorčina nitra a okolního světa devadesátých let minulého století.

Xénie prochází klasickým vývojem po nečekaném rozchodu, kdy se snaží pochopit, kde se stala chyba a cítí, že jí její manžel chybí i po tom všem, co jí provedl. Pak se tyto stavy střídají s pocitem, že všechno zvládne i bez něj a že se uživí svým psaním. Pro rozhlas už totiž napsala několik pohádek a pořadů, a tak v tom chce zase pokračovat. V té době píše o krásné panně Uliáně a pohádkový příběh se jí prolíná s vlastním životem.

Pozoruhodná je autorčina sebekritika při vyprávění o svých nezdarech s muži nebo při vzpomínkách na svoje dětství a pubertu. Když ještě chodila na gymnázium, prožívala v Praze dění kolem roku ´89 a atmosféru té doby také dost podrobně i poutavě líčí.

V jednu chvíli svou životní situaci nezvládá a sní celé balení prášků. Odvezou jí na psychiatrii a tam se dává dohromady. V tom se objevuje její dávná láska Jan, který jí přivezl její deník, který si u něj kdysi dávno zapomněla. Čtenář si pak může několik stránek z jejího deníku přečíst.

Jan chce, aby s ním Xénie a její dvě Týny odjely do USA, kam kdysi emigroval, ale když už je vše nachystané, Xénii dojde, že chce zůstat v Čechách a vrátit se k Petrovi. A tak nechává Jana odjet samotného.

Hodnocení:

Líbil se mi hlavně způsob, jakým autorka prolínala přítomnost s minulostí a také s fiktivním světem svých pohádek, které psala. Každá kapitola byla navíc zahájená jednou z básniček, které Obermannová napsala. Většinou to byly vtipné rýmovačky na téma, o jakém nadcházející kapitola pojednávala.

Zaujalo mě hlavně to, že i když se jednalo o klasický příběh s jednoduchou zápletkou, dokázala to autorka zpracovat svým osobitým a zajímavým způsobem, takže bych tento román rozhodně nezařadila mezi červenou knihovnu. A cením si také toho, že nic nepůsobilo lacině nebo jako stokrát opsané klišé.