ROK KOHOUTA

Autor: Tereza Boučková (*24.05.1957)
Vydal: Odeon, Praha 2008

Děj:

Autobiografická kniha psaná formou deníkových zápisků samotné autorky vypráví o jejím životě a hlavně pokusu o sžití se s dvěma adoptovanými romskými dětmi, Patrikem a Lukášem. Tereza Boučková měla v mládí diagnostikovanou neplodnost druhého stupně (psala o tom v knize Indiánský běh a Končiny štěstí, Končiny ticha) a když si s manželem Markem adoptovali dvě děti z kojeneckého ústavu, podařilo se jí otěhotnět a narodil se jim Matěj.

Se svojí rodinou žila spisovatelka na venkově v domě blízko přírody a snažila se živit psaním, ale pořád nemohla sehnat dobrého režiséra na svoje scénáře, pořád její práci někdo chtěl natočit jinak než ona, anebo jí za odevzdaný scénář neplatili a podobně. Rozhodla se, že si svůj film natočí sama a začala se zabývat teorií režie.

Aspoň jí to trochu pomáhalo na chvilku zapomenout na to, že se jim s Markem adopce dvou romských dětí prostě nevyvedla. Nabyla dojmu, že je to nemožné, protože se v obou dětech s příchodem puberty začaly ozývat romské geny a taky to, že první rok života oba strávili v kojeneckém ústavu, kde neměli ke komu citově přilnout. Leda ke kojenecké láhvi, ale schopnost milovat a být milovaný, je neměl kdo naučit.

Patrik byl starší než Lukáš, ale osud měli podobný. Kolem plnoletosti se Patrik vypařil a začal žít na ulici, neměl občanku a nehlásil se na úřadu práce, všechno mu bylo tak nějak jedno. I to, že je bezdomovec a páchne i když dřív byl na hygienu skoro až přecitlivělý. Lukáš zase doma kradl všechno, co před ním rodiče nezamkly a začal chodit do feťáckého doupěte ve vesnici. Vždycky nasliboval všechno, jak se polepší, jak už nebude krást, jak začne zase chodit na tréninky a do školy, ale nic z toho nesplnil. To Boučkovou ničilo asi ze všeho nejvíc, že už mu s Markem tolikrát na jeho řeči skočili a uvěřili a on je znovu povedl, okradl, lhal. Ubíjela jí ta marnost snahy o jakékoliv zlepšení.

Matěj, jejich vlastní syn, byl naopak velmi pořádné a vzorné dítě, ale atmosféru doma taky nesl těžce. Nesnášel, když na sebe pořád doma rodiče s Lukášem křičeli. Paradoxně na něj, vlastního syna, autorka měla míň času než na problémové adoptované syny, kteří její snahu vytvořit jim domov a dát lásku vůbec neocenili.

Lukáše nakonec dali Boučkovi do diagnostického ústavu a ještě museli řešit to, že u nich ve vesnici čekala nezletilá Eva Lukášovo dítě. Zápisky deníku končí ve chvíli, kdy se jejich holčička narodila.

Hodnocení:

Líbila se mi hlavně upřímnost a otevřenost, s jakou autorka psala nejen o svých pocitech ohledně adopce, ale i o tom, jak jí nezasvěcení lidi odsuzovali, že to nezvládla, že se jí adoptované děti nepovedly a chtěla se jich zříct. Na pozadí příběhu o adopci ještě autorka řeší svoje manželství a taky milostný platonický vztah s jistým AJL (tomu je kniha i věnovaná). Knížka je napsaná velmi čtivě a poutavě, moc se mi líbila.