BÁJEČNÁ LÉTA S KLAUSEM

Autor: Michal Viewegh (*31.03.1962)
Vydal: Petrov 2002

Děj:

Ve volném pokračování knihy Báječná léta pod psa se znovu setkáváme s Kvidem a jeho rodinou, tentokrát už ale v porevoluční době let devadesátých dvacátého století. Autor na začátku každé kapitoly cituje různé věty z knihy Václava Klause Narovinu, aby pak v příběhu svých románových postav dokázal absurditu některých tvrzení tehdejšího předsedy vlády ČR. Kvidův otec už si dávno nevyrábí ve sklepě rakev, ale poté, co dostal výpověď ze skláren, kde celý život pracoval, to s ním nevypadá moc dobře. Jeho žena si otevřela advokátní kancelář, a tak ho zaměstnala aspoň jako řidiče, aby jen neseděl doma a nepropadal depresím.

Kvido se po 12ti letech manželství rozvádí s Jaruškou a začíná zjišťovat, že se mu mohou líbit i dívky, se kterými se nezná od školky a dokonce s nimi ani nesáňkoval. Odstěhuje se do Prahy a užívá si svobodného života spisovatele na volné noze. Často jezdí navštěvovat svoje rodiče a bratra Paca na Sázavu, kde všichni žijí a kde se schází ještě s babičkou a dědečkem při nedělních obědech. Dědeček se díky kupónové privatizaci stal bezmezným obdivovatelem Václava Klause, a tak ho hájí, ať udělá cokoliv. Naopak Kvidovi i ostatním členům rodiny je Klaus trnem v oku, takže se rodinná setkání málokdy obešla bez hádek a popichování.

Paco, mladší bratr Kvida, potkal při rodinné dovolené v Chorvatsku Sáru a když se spolu pak vzali, narodila se jim dvojčata – Marco a Pavo. Mírně řečeno to byly „trochu temperamentnější děti“, ale spíš by se na ně hodilo označení „nezvladatelní spratci“, protože nikoho neposlouchali, pořád jen zlobili a mluvili sprostě. Jejich rodiče ani učitelky ve školce a později ve škole si s nimi nevěděli rady.

Z nové doby byla poměrně zmatená Kvidova babička Věra, a tak když spatřila reklamu se sloganem „Jana už to zná“, nabyla dojmu, že tudy vede cesta. Proto si začala nakupovat drahé a přitom zbytečné věci, které společnost nabízela, v domnění, že pak už to taky bude znát. Další ránou pro ni bylo to, když se na billboardech ochránců zvířat objevily stažené lišky a pod nimi bylo varování, aby lidi nenosili kožešinu, protože kvůli nim trpí nevinná zvířata. Babička celý život pracovala v kožešnictví a dosud si myslela, že to byla dobrá práce, ale nikdy nepřemýšlela o tom, jestli zvířata takhle trpí.

Když Kvidovi vyšla první knížka a stala se téměř přes noc bestsellerem, byla přeložena do několika jazyků a dokonce natočená jako film, nemohl tomu uvěřit. Jediné vysvětlení, které pro to měl, bylo, že „na tom česká literatura musela být hodně špatně“.

Na závěr příběhu Kvido potkává dívku, do které se po spoustě románků na jednu noc konečně zamiluje, požádá ji o ruku a plánují si postavit dům nedaleko rodičů. Kvido se tedy se svojí novou rodinou zase vrací na Sázavu.

Hodnocení:

Trochu jsem měla strach, že bude do příběhu až moc zasahovat postava Václava Klause, ale jak jsem hned zkraje románu zjistila, vše je podáno docela vtipnou a odlehčenou formou. Líbilo se mi, že autor ponechal svým postavám a rodině jejich charaktery a že stále překvapovali svou pohotovostí v humorných i směšných situacích. Do příběhu bylo někdy trochu křečovitě začleněno i to, co asi chtěl Viewegh vzkázat svým kritikům a lidem, kteří mu stále tvrdí, že je jeho literatura povrchní. V knize se také nepřímo přiznal, že skutečně píše o sobě a svých blízkých, a tak jeho romány musí být autobiografické, že to ani jinak nejde. Jinak bych řekla, že je kniha docela pravdivou sondou do doby po sametové revoluci a spoustu věcí té doby přehledně a nenuceně vysvětluje i přibližuje čtenářům.