CO VLASTNĚ TI NEVIDOMÍ DĚLAJÍ?

Autor: kolektiv autorů
Vydal: OKAMŽIK - sdružení pro podporu nejen nevidomých, Praha 2003

Děj:

Zajímavá sbírka prózy a poezie nevidomých autorů přináší bližší pohled na jejich vnitřní svět, myšlenky a pocity ze soužití s okolím. Všechna díla jsou uvedena vždy několika otázkami, na které odpovídají přímo autoři a přibližují čtenářům to, jak berou a vnímají svoji slepotu, jak se jim to stalo, s čím se setkali coby nevidomí a proč dali do této sbírky právě ta která díla. Mezi vybranou tvorbou jsou i skutečně dobré básně, povídky a nevšední popisy všedního života, které nutí čtenáře, aby se na věc podíval z trochu jiné perspektivy. Spousta z nás si myslí, že nevidomý člověk nemůže některé věci dělat vůbec, anebo jen pod dohledem někoho, kdo mu pomůže; tato kniha ale dokazuje opak a poutavě popisuje to, o čem se vidícím lidem kolikrát ani nezdá. Někteří se i se svým handicapem nebojí chodit o samotě do hor, pracovat s pilou, běhat bez doprovodu, dokážou malovat (kniha je ilustrovaná nevidomou autorkou Pavlou Francovou) a spoustu jiných činností, které je činí šťastnými a soběstačnými.

Hodnocení:

Tato úzká knížka mě svým obsahem moc zaujala a líbilo se mi, jaká tvorba do ní byla zařazená. Některé příběhy popisovaly krutost nebo i ubohost vidících lidí, kteří se k nevidomým nechovali zrovna nejlíp, ale spousta povídek popisuje i opak. Líbilo se mi, jak např. pan Jiří Mojžíšek popsal svoje pocity ze dne a noci, které strávil sám v Jizerských horách, nebo jak paní Renáta Rucká vyprávěla svůj životní příběh s lehkou nadsázkou a obrovskou vírou v sebe samu. Bylo zajímavé číst všechny ty příběhy a hodně mi to dalo. Díky této knížce jsem se dostala taky ke stránkám sdružení OKAMŽIK.

Ukázka od Renaty Rucké (nar.1954): SUDIČKY

V proutěném prádelním koši spinká zrzavé miminko. Stojí nad ním dvě stařenky, sudičky. Jedna má výrazně ostrý, dlouhý, zahnutý nos a jedovatý pohled. Druhá má tvář kulatou, přátelskou s mírným laskavým pohledem. První zaskřípe s očima upřenýma na zavřené oči dítěte: "Budeš slepá!" Druhá sudička nadskočí a vzdychne: "Slepá budeš až po čtyřicítce."
"Pchá, ale i předtím budeš stejně prakticky slepá," zasyčí první.
"Nepřeháněj zase!" mírní druhá sudička první. "Budeš mít zbytky zraku, se kterými budeš schopná číst, psát a malovat," řekne milosrdně dítěti.
"Che! Tos jí pomohla! Víš, jak si bude krásně zoufat, až o tohle všechno přijde?" zabublá dusivým smíchem první, až se jí rozvržou všechny klouby. Vztekle se podívá na druhou a zachrčí: "To je bolest! Cejtím každou kost v těle a ještě musím takhle dřít! A všem je to jedno," ukápne jí do košíku slza sebelítosti. Ukřivděně vzdychne: "A budeš hluchá."
"Ty jsi blázen, a ne sudička!" vyjede na ni druhá. "To ti nestačí, že bude slepá?"
První zlomyslně huhlá. Druhá chvilku přemýšlí a pak utrápeně dodá: "Nebudeš hluchá, jen nedoslýchavá."
"Hezky půl na půl," vrže první. Nakloní se k dítěti a chytne se za záda: "Auuu! A budeš depresivní!"
"To by byl každý, z toho co naděluješ, babo zlá!" zaútočí hodná. "Já už mám z tebe deprese taky," vzdychne. "Ale ty, dítě moje nevinný, budeš taky veselá a přátelská a společenská, a to ti trochu pomůže od depresí."
"Nebudeš žádná krasavice," vystřelí zlá.
"Budeš mít hezké zrzavé vlasy," vrátí hodná.
"Ale brzy zešediví," dusí se zlá.
"Poznáš opravdovou lásku, budeš mít hodného muže a děti," triumfuje hodná.
"Stejně budeš frustrovaná," nespokojeně zahučí zlá.
Hodná se zarazí: "Co? Co to je fru... frustrovaná?"
"Neví, neví!" směje se upřímně zlá.
Najednou spěšně vchází třetí sudička. Udýchaně se omlouvá: "Promiňte, že jdu pozdě. Já... nějak mi nebylo dobře. Omlouvám se. Jak to jde?" kývne směrem ke košíku.
"Zase byla zlá," stěžuje si hodná.
Třetí se pozorně podívá na dětskou tvářičku a zalamentuje: "Dítě, dítě! Ty budeš tedy potřebovat sílu lva. Konec konců je to tvé znamení, že? Je konec července?" ujišťuje se u ostatních sudiček. Obě horlivě přikyvují. "No a taky budeš potřebovat notnou dávku smyslu pro humor a fantazii." Odvrací se od dítěte: "Tak tady jsme skončily, víc už s tím nenaděláme. Teď už musí sama."
A zmizely, jako kdyby tu nikdy nebyly.
Holčička otevřela oči a zaplakala štěstím. Nebo hlady?