ČTVRTÁ RUKA

Autor: John Irving (*02.03.1942)
Vydal: Odeon, 2002

Děj:

Jedna z nejnovějších knih Johna Irvinga vypráví příběh Patricka Wallingforda, moderátora a zpravodaje newyorské televizní stanice, který při jedné reportáži v Indii přišel o levou ruku od předloktí dolů. Byla to nehoda se lvem v přímém přenosu, a tak si Patrick vysloužil popularitu a k jeho staré přesdívce „sběratel katastrof“ přibyla i nová „lovec lvů“.

O Patrickovu chybějící ruku se zajímala nejen veřejnost, ale i bostonský odborník na transplantaci končetin, doktor Nicholas M. Zajac. Tušil a hlavně doufal, že až najde vhodného dárce ruky pro Wallinforda, přijde čas jeho slávy. V té době se mu ozvala záhadná paní Doris Clausenová, která nabízela jako vhodného dárce ruky svého manžela Ottu. Ten ale byl v té době naživu a dokonce i zdravý. Nezdálo se, že by měl brzy umřít. Náhoda tomu ale chtěla, a tak Otto Clausen, fanoušek fotbalového mužstva Green Bay Packers, umřel při nešťastné nehodě v autě. Transplantaci už nestálo nic v cestě.

Paní Clausenová si kladla jako podmínku to, že jí bude kdykoliv umožněno se s rukou jejího nebohéha manžela i po operaci setkat.V tom jí Patrick nehodlal bránit a nebránil se ani tehdy, když od něj chtěla Doris Clausenová udělat dítě.

Narodil se malý Ottík a Wallingford si zvykal na svoji novou ruku. Cítil, že se díky transplantaci změnil jeho přístup k životu, chtěl být najednou lepší a snažil se žít trochu víc spořádaně a klidně. Měl pocit, že jeho tělo dostalo nejen ruku, ale i kousek z Otty. Navíc se do Doris Clausenové zamiloval.

Vypadalo to, že jeho tělo transplantovanou končetinu přijalo, ale po pár měsících musel Wallningford na amputaci, protože mu ruka odumřela. I tak ale zůstal Patrick oblíbený mezi ženami a nakonec se mu podařilo splnit si svůj sen – odešel z televizní redakce a začal žít spolu s Doris a jejich malým Ottíkem.

Hodnocení:

Námět tohoto 10. Irvingova románu byl poměrně zajímavý a autor ve své knize řešil spoustu důležitých životních otázek, ale i tak mi to přišlo trošku povrchní. Nezvyklá útlost knížky asi nedala autorovi možnost jít tolik do hloubky popisovaného problému, jako tomu bylo v předešlých knihách.

Objevilo se tu i několik prvků, které už Irving použil v jiných svých románech, např. to, že měl hlavní hrdina poměr s mnohem starší ženou (jako v knize Rok vdovou), nebo to, jak Wallingford zakončoval svoje televizní relace větou „Dobrou noc Doris, doboru noc, Ottíku,“ (podobné jako v Pravidlech moštárny), ale i to, že žena (v tomto případě Doris) sama rozhodla, s kým a kdy otěhotní a že v podstatě vybraného muže účelově „znásilnila“ aniž by mězi nimi byl nějaký poměr (stejné jako ve Světě podle Garpa).

A proč se kniha jmenuje Čtrtá ruka? Protože Patrickova čtrvtá ruka patřila už jen Doris Clausenové, jak sama vysvětlila: první ruku mu ukousnul lev, druhou (tu Otty Clausena) mu přišili a byla jeho, aby ji pak zase ztratil (třetí ruka). A to, co mu zbylo místo levé končetiny, byla jeho čvrtá levá ruka.

Na závěr bych uvedla jeden zajímavý citát z této knihy: „Hloupá smrt, prohra či smutek nepřestává být smrtí, prohrou či smutkem.“