NECH MĚ ŽÍT (edice česká povídka)

Autor: kolektiv autorů
VydalO: nakladatelství Listen, Jihlava 2006

Děj:

Sedm povídek v této knížce je zaměřeno na rodinné vztahy, přesněji na vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci i mezi manželskými páry. Vyšla v edici "česká povídka", a tak je tu ukázka tvorby Ireny Obermannové, Evy Hauserové, Jiřího Stránského, Ivana Klímy, Edgara Dutky, Jana Balabána a Aleny Zemančíkové.

Irena Obermannová vypráví ve své povídce "Nevychovaná matka" o přílišné lásce Marie - matky, která zcela nekriticky miluje svoje dvě dcery Kláru a Terezu. Omlouvá se jim, když zapomene splnit nějaké jejich požadavky a ony jí příliš vážně neberou; možná právě proto, že jim všechno zařizuje a příliš dává svoji bezmeznou lásku najevo. Nakonec se Marie rozhodne přenechat celou domácnost dcerám a zjišťuje, že se dá žít i jinak než sebeobětováním se vlastním dětem.

Povídka "Dušičky" od Evy Hauserové popisuje každoroční setkání jedné obyčejné rodiny, ve které k sobě její členové nemají příliš blízký citový vztah. Hlavní postava, třicetiletá reklamní manažerka, jede vyzvednout svoji matku a cestou za příbuznými i při setkání s nimi přemýšlí o té spoustě křivd, co se jí v této rodině stala. Lituje, že neměla žádný normální vztah se svým tátou, že se nedokáže s příbuznými objímat, že matka měla vždycky blíž ke svým žákům ve škole než k vlastním dětem apod. Nakonec se sama cítí jako "nevymazlený dítě, který si připadalo ze všech stran odmítaný, a teď na oplátku všechny odmítá" a je ráda, že se vrací domů do Prahy, ke své práci a zpátky do svého světa.

"Stařec a chlapec" od Jiřího Stránského je příběh o téměř devadesátiletém dědečkovi, který má u sebe na hlídání svého pravnuka Jíru. Povídka popisuje jejich téměř dokonalou shodu a taky pohodově strávené chvíle během pobytu v chalupě na venkově. S pracemi na zahradě jim pomáhala mladá Zuzana, která se nabídla, že poseká trávu. Jíra si jí oblíbil, a tak spolu podnikali různé výlety. Povídka je proložené vzpomínkami starce na minulost a úvahamy o životě a smrti.

Ivan Klíma nazval svoji povídku "Juditiny rozhovory" a vypráví příběh mladé dívky, která žije v dost smutné domácnosti s maminkou po chemoterapii a tátou, který před tím vším utíká radši do hospody. Judita se taky rozchází se svým puntíčkářským přítelem a skládá hudbu pro housle, na které cvičí u starého pana profesora. Ten se do ní zamiloval a i když je o celých 39 let starší, za slib, že jí pomůže se dostat na konzervatoř, se s ním Judita vyspí. Všechny svoje sny a trápení vypráví hrdinka povídky svému fiktivnímu kamarádovi Davidovi.

V páté povídce této knížky, která je od Edgara Dutky a jmenuje se "Tátovy narozeniny" nás příběh zavede na začátek padesátých let 20.stl., kdy byla tátovi hlavního hrdiny zabavena továrna a je samotné režim označil za špatné lidi právě proto, že údajně "vykořisťovali" dělníky. Robertovi, synovi bývalého pana továrníka, bylo zakázáno se s rodinou stýkat nebo udržovat jakýkoliv kontakt. S otcem se domluvili, že to vydrží alespoň dva roky, než se vyučí soustružníkem, aby mohl mít výuční list. Jenže Robert po roce na škole slib porušil a tajně se za rodiči vydal. Někdo ho musel sledovat nebo jeho návštěvu nahlásit, protože druhý den ho z učiliště i internátu vyloučili. Bál se otcovy reakce, že to kvůli stesku po domově takhle pokazil, ale táta ho chápal a nijak se na něj nezlobil. Byl rád, že je zase aspoň chvíli doma a nemusejí to skrývat. Dohodli se, že to zkusí vydržet dva roky na jiném učilišti a šli spát. Rodiče ale probudil rámus z koupelny; Robert se pokusil o sebevraždu. Přežil ji, ale už nikdy pak nepromluvil.

"Čtrnácté nebe" od Jana Balabána je o manželském páru, který bydlí ve 14. patře jednoho panelového domu v Praze, ale jejich byt svým luxusním zařízením rozhodně do takového domu nepatří. Xenie vede stavební firmu se svým manželem, ale je z něj nešťastná, protože se jí netají tím, že chodí za prostitutkama. Hodně peněz mají jen proto, že neustále pracují. Za Xenií přijde kamarádky muž žádat o práci na stavbě a ona si z něj předtím, než mu pomůže, udělá hromosvod a zpovědníka, aby si mohla postěžovat na chlapy, život a lidi, kteří jim závidí bohatství a nevidí, že jsou za ním roky skutečně tvrdé práce a spousty stresu.

Poslední povídka je od Aleny Zemančíkové a nese název "Ať máš něco svého". Je to tak trochu malá sága o osudech několika generací žen jedné rodiny. Jejich krédem bylo "hlavně žádný majetek", protože tak aspoň nevadilo, když jim měl všechno zabavit režim, měly se stěhovat nebo chtěly přenechat svůj byt dětem a začít někde jinde a úplně znovu.

Hodnocení:

Je těžké napsat, která z povídek byla nejlepší, ale kdybych si měla vybrat, tak mě asi nejvíc oslovily "Dušičky" od Evy Hauserové. Jsou napsané dost výstižně a živě. Myšlenky hlavní hrdinky se zajímavě mísí se samotným příběhem.

Jinak se mi líbí celková myšlenka této edice, protože od některých z těchto autorů a autorek jsem dosud nic nečetla.