STARÁ PANNA

Autor: Honore de Balzac (20.05.1789 - 18.08.1850)
Vydal: Melantrich Praha, 1950
Název v originále: La vieille Fille (napsáno 1836)
Překlad: Zorka Chrastinová-Dandová

Děj:

Slečna Cormonová, bohatá čtyřicetiletá obyvatelka francouzského Alenconu, byla i přes svou krásu (v její době byly ideálem ženské krásy kypré tvary) stále svobodná a celé své štěstí a naděje upínala právě k tomu, aby se už konečně vdala. Bydlela ve velkém domě jen se svým strýcem abbé de Spondem, a tak se u ní scházela každý den velká společnost lidí z okolních domů, aby si zahráli karty a pobavili se.

Růžence Marii Viktorii, jak se tato hlavní postava románu jmenovala, se dvořili už téměř deset let dva starší muži - chudý, ale velmi galantní a pozorný rytíř z Valois a pak také bývalý kupec du Bousquier, kteří oba toužili po slečnině velkém majetku. Kdyby se vlastnosti obou těchto soků dali spojit v jedné osobě - rytířovo vystupování, šarmantnost a vtip, s majetkem bývalého kupce - neváhala by slečna Cormonová o svatbě ani minutu, ale protože tomu tak nebylo, nemohla se rozhodnout, jestli takového muže vůbec chce. Jen ve chvílích úplného zoufalství, kdy v noci nemohla usnout a myslela jen na vdávání, si říkala, že se ráno vdá za prvního z těch dvou, kterého potká.

Tato stará panna měla ale ještě jednoho ctitele, mladého a velmi chudého chlapce Athanasia Gransona, který žil v bídě se svou matkou a i když se zprvu chtěl do slečniny přízně vetřít z vypočítavosti kvůli jejímu majetku, postupem času se do ní skutečně zamiloval a jeho city k ní byly upřímné. Ona však vůbec netušila, že je objektem jeho lásky, a tak Athanasian trpěl jejím nezájmem a styděl se nějak svoje city projevit. Jediný, kdo o tom věděl, byla jeho matka.

Jednoho dne, když slečna Cormonová odjela na pravidelný pobyt ve svém druhém panství v Prébaudetu, poslal jí abbé de Sponde spěšnou zprávu, že k nim večer na nějaký čas přijede pan vikomt z Troisville [čti Tréville], bývalý voják a přítel abbého. Růženka věděla, že je to muž asitak čtyřicetiletý a předpokládala, že je svobodný, když byl v armádě. Okamžitě se vrátila do Alenconu, aby stihla vše v domě připravit na příjezd hosta a za chvíli si celé město šuškalo, že asi přijede její "nastávající". Večer se v domě Cormonových sešla opět velká společnost a tam se teprve slečna dozvěděla, že vikomt z Troisville očekává brzy příjezd svojí manželky a že je tedy už ženatý. Celá ta aféra byla mětečku pro smích a slečna Cormonová z té zprávy omdlela. Do pokoje ji odnesl du Bousquier.

A právě s ním, s panem du Bousqierem, se slečna Cormonová hned druhý den brzy ráno domluvila, že se stane jeho manželkou, protože tak chtěla zabránit ostudě, která by jí po příhodě s vikomtem určitě postihla. Se svým snoubencem se také proto domluvili, že budou tvrdit, že je svatba domluvená už více jak půl roku. Brzy nato se ze slečny Cormonové konečně stala paní du Bousquier.

Když se zprávu dozvěděl rytíř z Valois, zhroutil se mu celý svět. Věděl, že bez jmění staré panny je ztracený. Mladý Athanasius spáchal sebevraždu, protože vkládal svoje naděje v to samé jako rytíř z Valois a už nechtěl žít v bídě a žalu z nenaplněné lásky.

Z mladé paní si její manžel brzy udělal jen hloupou manželku, která se - i když zvyklá z dřívějška rozdávat rozkazy a řídit celý dům, majetek i domácnost - nyní směla starat jen o prádlo a kuchyň. Du Bousquier zavedl v Alenconu spoustu nových věcí, přinesl do celého kraje pokrok a modernu, ale jako manžel nestál za nic. A tak jeho paní čim dál častěji uvažovala, jestli jí coby svobodné staré panně nebylo přecijen líp ...

Hodnocení:

U tohoto románu, který je další knihou z Balzacova cyklu Lidská komedi, trvalo poměrně dlouho, než spisovatel konečně přešel k jádru děje. Příběh zamotával jako pavučinu; vždycky popsal život jedné postavy, potom další a ještě jinou a pak teprve vysvětlil, proč a kde se jejich osudy propojily. Zajímavé také bylo to, jak popisoval pocity staré panny, která se chtěla tolik vdát a nakonec nebyla se sňatkem tak úplně spokojená. Balzac nadčasově vystihl emancipaci žen, což ale pro dobu 19. století nebylo typické. Napsal doslova, že du Bousquiere udělal ze slečny Cormonové idiota, když jí dovolil dělat nebo vůbec nějak ovlivnit v jejich manželství a domě tak málo věcí. Druhá část knihy byla čtivější a zajímavější, ale líbil se mi celý příběh.

Úryvky z knížky:

"Každého večera, když osaměla, uvažovala o ztraceném mládí, o povadlé svěžesti a žádostech ošálené přírody. Pranýřujíc u nohou Ukřižovaného své vášně - verše navždy odsouzené do temnot zásuvky - poctivě si slibovala, že potká-li náhodou muže dobré vůle, nepodrobí jej zkouškám a přijme ho, jakým je. Za obzvláště klrušných nocí, kdy zkoumala svá dobrá předsevzetí, odhodlávala se v duchu k sňatku i s podporučíkem a kuřákem, z něhož si slibovala udělat péčí, něhou a oddanou ohleduplností nejlepšího člověka pod sluncem. Mohl být dokonce zadlužen až po uši. Tyto fantastické sňatky, v nichž si s oblibou přisuzovala úlohu anděla strážného, spřádala však jen za nočního ticha ... po snídani už zase toužívala po čtyicátníkovi, dobře zachovalém a zámožném statkáři, svěžím jako její louky."