USMĚJ SE, LÍZO (edice česká povídka)

Autor: kolektiv autorů
VydalO: nakladatelství Listen, Jihlava 2004

Děj:

Tato sbírka humorně laděných povídek od českých autorů a autorek je první z knížek, která v edici česká povídka nakladatelství Listen vyšla. Nabízí povídky, ve kterých nejde přímo o vtip v prvotní linii jako spíš o trochu jiný pohled na svět s myšlenkou nebrat všechno tak vážně.

Zdeněk Svěrák vypráví příběh stárnoucího druhotného herce Šimsáka, který zažije Natáčecí den se svéráznou režisérkou na place díky tomu, že nějaký lepší herec tuto roli odmítnul. Vtipně podané jsou právě hlášky oné slavné režisérky a taky samotný příjezd herce na místo natáčení, protože nepoznal, že vedle něj sedí figurína a ne živý spící herec. Šimsák snáší kritiku od režisérky o trochu snáz, když si uvědomí, že se mu líbí slečna, která dělá u filmu klapku. Má pocit, že i on padl do oka jí, ale když mu na konci natáčecího dne dá telefonní číslo pro syna, že mu ho v noci nestihla dát, dojde mu jeho omyl.

Teplo domova od Petra Šabacha je povídka o ženě, která píše do časopisu s tímto názvem a stěžuje si na svého už třetího manžela, kterého si vzala nedávno po velmi krátké známosti. On jí nasliboval, co všechno na jejím domě opraví a předělá a jí o pravdivosti jeho slov přesvěčily mozoly na rukách. Jenže když se k ní nastěhoval a ona na něj přepsala polovinu domu, jenom si vybalil letadýlka a nic nedělal, tedy kromě toho, že se svými modely lítal po domě. Z redakce časopisu Teplo domova té paní odepsali, že je rozdíl mezi mozoly a zrohovatělou kůží na dlaních, která může být geneticky podmíněná a nemusí znamenat, že majitel takových rukou je dříč.

Koulařka Ivana Klímy, Gel Pavla Svobody jsou temnější absurdně groteskní povídky, které mě moc nezaujaly. Ivan Klíma popisuje životní příběh koulařky Viki, která měla odmalička prapodivně tvarované tělo a bylo pro vrh koulí přímo zrozená; Pavel Svoboda popisuje proměnu úředníka do gelu proto, aby si ho krásná sousedka mohla vetřít do kůže a pak se to trochu zvrne.

Lék-lék-lék, seretlék je povídka Ivana Krause o tom, jak se u nich doma jednou nemohli s manželkou zbavit trochu otravného docenta, který jim vyprávěl a hlavně předváděl všechno o ptácích, o jejich trylkování a vábení samiček. Jeho ptačí skřeky se nedaly už po chvíli poslouchat, a tak si pán domu vymyslel, že slyšel v televizi slovenského ornytologa, který vyprávěl o existenci maďarského ťuhýka šedého, který zpívá něco ve smyslu lék-lék-lék, seretlék. To pana docenta zmátlo natolik, že si jméno kolegy z televize poznamenal a ukončil svoji návštěvu.

Iva Pekárková vypráví ve své povídce Jesedmhodinráno!Vstaň o černochovi Chidim, který žije v Německu, ale najednou se mu zasteskne po rodné vesničce, a tak se vydá domů. Koupil si nějaké hodiny za 1 Marku a vzal je s sebou domů. Tak zjistil, že je dědeček Ikemefuna nemocný a nemůže vstát z postele. Chidi mu dá hodiny jako dárek a ony ráno zakukají a zakřičí právě "jesedmhodinráno!Vstaň", načež dědečkovy nohy začnou poslouchat a on vyskočí čile z postele. O Chidim se pak po vesničce rozkřikne, že přivezl z Německa boží dar a že umí léčit. Vtipné na této povídce jsou hlavně průpovídky a moudra dědečka Ikemefuny.

Ladislav Smoljak se v Benefici pro Otu Plka zamýšlí nad tím, jak jednou bude asi vypadak konec Divadla Járy Cimrmana.

Hodnocení:

Nejvíc se mi asi líbila povídka od Zdeňka Svěráka, u které jsem se i nejvíc pobavila. Ostatní povídky (ještě kromě příběhu o dědečku Ikemefunovi) moc vtipné nebyly, Smoljakovo zamyšení nad koncem divadla Járy Cimrmama bylo spíš smutné a temné. Absurdní groteskno mě nezaujalo vůbec.