DOBRÉ A JEŠTĚ LEPŠÍ JITRO

Autor: František Nepil (10.2.1929 - 8.9.1995)
Vydal: Klub 89, Praha 1990

Děj:

Příběhy a povídání, ze kterých se tato knížka skládá, psal František Nepil původně pro rozhlasové vysílání, a sice pro pondělní jitra. Svým milým humorem tak zpříjemňoval začátky týdne všem posluchačům po dlouhé dva roky.

Čtenáři této knížky se do rukou dostal samozřejmě jen výběr, protože všechen odvysílaný materiál by vydal na mnohem víc stránek. Ve vybraných fejetonech a sloupcích autor vzpomíná na svoje dětství, na různé zážitky z cest nebo svých setkání se zajímavými lidmi a většina příběhů je zakončena nějakým pozitivním sdělením nebo přáním do dalších dní.

Spisovatel se ale také zamýšlel nad různými životními otázkami a vysvětlil je čtenářům svým způsobem, čímž nabídnul na spoustu obyčejných věcí docela nový pohled. Psal například o spisovateli Otu Pavlovi, o svých přátelích a kamarádech, o cestování nebo svých zimních procházkách. Nezapomněl také na příhody z širokého příbuzenstva, které byly většinou velmi vtipné.

Popisoval např. i to, proč je pro muže tak těžké nosit ženám nebo dívkám květiny. Ve dvaceti takový mladík působí dost trapně a hlavně se odpíská u svých kamarádů. Ve třiceti vypadá muž s květinou jako podpantoflák, ve čtyřiceti je každému jasné, že nese kytku slečně dost nechvalné pověsti, no a v padesáti prý muž s kytkou vypadá jako šedesátiletý stařík, který si nese kytku z loučení do důchodu :o)

Hodnocení:

Tyto krátké povídky se mi moc líbily právě díky tomu, že měly na konci většinou povzbudivé poselství, které chtěl autor sdělit. Žádný příběh nebyl vyloženě pesimistický a Nepil i do smutnějších věcí dokázal vnést svůj humor a pobavil mě vlastními pohledy na věc. Také se mi líbilo, že si na autor na nic nehrál a psal třeba i o tom, jak se na autorských čteních cítil vždycky nesvůj nebo jaké se mu kdy staly trapasy. Vtipně ale působí i to, jak František Nepil používá různé kombinace a pořadí slov, které bychom normálně asi nepoužili. Má prostě takový svůj nenapodobitelný "nepilovský jazyk".

V předmluvě o Františku Nepilovi Miroslav Horníček napsal: "František Nepil je rozený vypravěč, je vypravěč ne snad povoláním, ale posláním. Lidé mu naslouchají, protože ví, co říká, a to, co říká, ví. Je klidný a moudrý, vidí věci a dovede je pojmenovat."

Ukázka:

Návraty z cest

Už jsem vám povídal, jak jsem rád, když se mohu podívat do jiných zemí, a když projedu Salzburgem, Strassburgem nebo Freiburgem, mám dojem, že všichni nade mnou zůstanou v úžasu jako nad dr. Holubem, když prošel územím Mašukulumbů.

Hlavně však myslím, že jsem pro cestování obzvlášť disponován, že jsem totiž všude, a zvláště tedy v cizích zemích, přímo ideálním hostem. Kdykoli jsem se zúčastnil nějakého hromadného zájezdu, byl jsem například vždycky očarován jídelníčkem. Jsem turistický romantik, a zatímco spoluúčastníci v naší zájezdní skupině zuřili a sepisovali stížnosti, že jim v cizině nesmaží vepřové řízky a nevaří švestkové knedlíky, já jsem v sedmém nebi, když mám na talíři smažená sarančata, dušené ponravy, nadívané teakové dřevo a podobné pokrmy — jen když mě někdo předem upozorní, že to je typická strava pro onen kraj.

A stejně okouzlené jako jazyk mám i oči. Pokorně a rád moknu na ochozu Notre Dámu, protože se tam belhal i Quasimodo; neúnavně předstupuji před každý z tisíců obrazů, co visí v té či oné galérii; a na trhu v kterémkoli místě světa jsem blaženej z toho, jak mě tam vzali na hůl, protože věřím, že na tržištích v cizině se na hůl brát má. A kdybych se někdy dostal do Spojených států a vrátil se neskalpován, měl bych zbytek života zkaženej.

Až dosud jsem však nikdy nevyprávěl — svým přátelům teda ano, ale vám ne! —, že nejkrásnějším zážitkem z každé zahraniční cesty je návrat domů. Přesněji řečeno ty první desítky kilometrů tou alšovskou a smetanovskou zvlněnou českou krajinou. Jak si tedy myslím, že jsem ideálním hostem v cizích zemích, tak zrovna tuším, že jsem exemplárním objektem pro světoběžníky a světáky, alespoň teda pro ty, co potřebují někým hluboce pohrdat.

Já totiž z cesty, při které projdu Louvrem a versailleským palácem, při které vidím Alpy a tisíc aut na továrních parkovištích, při které vidím zlaté oltářní stěny vysoké jako třípatrový dům a vůbec něco nejvyššího, nejhlubšího, nejširšího nebo nejdražšího v Evropě, si nakonec jako nejsilnější zážitek odnáším tu znovunavrácenou vůni a zeleň našich smrčin a chlumů, chuť prvního krajíce našeho chleba a točeného salámu, když je pojídám na kraji našeho lesa. Doma, kde to zní lahodnou mateřštinou; doma, kde — kdybych se najednou svalil — se mohu domluvit, co mi je a komu mají zavolat; doma, kde vím, že o mne bude mít někdo starost a že nejsem na obtíž, kdybych ztratil portmonku; doma, kde i kdybych nikoho neměl, se o mě někdo postará, protože sem patřím.

Schválně si to se mnou zkontrolujte vy, komu odklepli příslib. A vám, co budete letos doma, přeju, aby vám ty naše lesy a meze a louky a dědiny voněly stejně opojně jako těm, kdo se budou vracet od Seiny, Rýna či Pádu.